Všechno něco stojí a platí to i pro církevní provoz. Farníci ve farnostech Starokatolické církve jsou žádáni, aby pravidelně přispívali na provoz církve. Z církevních příspěvků jsou placeny jednak náklady na chod farnosti a jednak příspěvek do mzdového fondu církve, který vyplácí mzdu jednotlivých duchovních. Na církevních příspěvcích je církev životně závislá a nemůže bez nich reálně a udržitelně fungovat.

Podle rozhodnutí synody jsou věřící žádáni o měsíční příspěvek v přibližné výši jednoho procenta z čistého měsíčního příjmu.

O původním účelu osamoceně stojícího kostela mnoho nevíme. Mohl náležet k tamějšímu popravišti, které lze na Petříně doložit od roku 1249. Nelze vyloučit možnost, že zde bylo při založení kaple skutečně využito posvátné tradice místa, jejíž kořeny sahaly do pohanských časů. V pramenech je románská kaple sv. Vavřince poprvé zmiňována roku 1135. Stavba měla obdélnou loď s půlkruhovou apsidou na východní straně a s věží na straně západní. Téměř celá původní kaple zůstala zachována dodnes. Je vtělena do kněžiště barokní stavby. Máme doloženo, že v době, kdy byl děkanem svatovítské kapituly Vít (zemřel 1277), proběhlo rozšíření kostela a dostavba věže. Drobné románské stavbě se muselo vyhnout i malostranské opevnění známé jako Hladová zeď (1360-63). Z renesanční úpravy kostela, jež proběhla na popud Jiřího Heinricha z Franknštejna po roce 1590, zůstala zachována část lunetové klenby v presbytáři a zaklenutí apsidy. Na klenbě jsou také vymalovány erby Heinricha z Frankenštejna a jeho manželky. Vrch Petřín vděčí z velké části za svou současnou podobu aktivitě Norberta Saatzera, původem bavorského kněze, působícího při sv. Vavřinci v první polovině 18. století. Díky němu proběhla barokní přestavba kostela. Dal pravděpodobně také popud k zbudování křížové cesty a kaple.

V té době začínaly v kostele svatováclavské pouti do Staré Boleslavi, v baroku velmi oblíbené. Jak dokládá obraz z roku 1739, stál zde tehdy ještě stále renesančně upravený románský kostelík. Zvyšující se počet poutníků, kteří sem při každoročním procesí přicházeli, pak zřejmě zavdal příčinu ke zvětšení kostela. Podle dochovaných účtů proběhla nejvýznamnější přestavba mezi lety 1740-1742 pod vedením architekta a stavebníka Ignáce Palliardiho. Palliardi měl sice italské předky, ale od narození žil v Praze, kde také provedl své nejznámější realizace. Je autorem strahovské klášterní knihovny a řady významných barokních paláců, například Kolovratského či Lobkovického. Palliardiho kmotrem byl Kilián Ignác Dietzenhofer, který také výrazně ovlivnil jeho pozdější tvorbu. Je možné, že kostel vznikl na podkladě upraveného Dietzenhoferova plánu. Tomu by nasvědčovalo podobně řešené přesunutí hlavní fasády na boční stěnu, jaké nalézáme i u Dietzenhoferova Staroměstského kostela sv. Mikuláše. Kostel sloužil ke svému účelu jen do roku 1783, kdy byl uzavřen, a jeho majetek rozprodán. Nevyužívaný kostel po řadu let chátral. Před úplným zpustnutím byl zachráněn až ve druhé třetině 19. století, kdy byl na náklady věřících opraven, a roku 1840 znovu vysvěcen. Obliba chrámu ještě vzrostla po roce 1891, kdy přístup k němu usnadnila nově dokončená lanová dráha. Dva roky na to, 11. 5. 1893, se na svátek Nanebevstoupení Páně v kostele poprvé rozezněly nové zvony z pražské dílny J. Diepolta.

Podoba kostela je do značné míry určována jeho vztahem ke gotickému opevnění. Průčelí leží nezvykle na severní podélné straně, zatímco jižní stěna částečně splývá s hradební zdí. Stavba má 22,7 m vysokou kupoli s lucernou a dvě 24,5 m vysoké věže. Ve středu zvlněné průčelní fasády stojí socha legendárního zakladatele svatyně sv. Vojtěcha, která je dílem Františka Dvořáčka (1842). V rizalitu se nachází znak svatovítského probošta Františka Strachovského ze Strachova, který zaštítil a finančně podpořil dokončení barokní přestavby kostela. Část původní iluzivní ornamentální výmalby fasády je odkryta na pravé boční stěně středního rizalitu. Ve vrcholu štítu můžeme spatřit sochu Nejsvětější Trojice doplněnou po stranách sochami sv. Jana Nepomuckého a obtížně určitelné světice, pravděpodobně sv. Moniky. Kněžišti dal dnešní podobu významný současný architekt a designér prof. Jiří Pelcl. Dílem tohoto předního představitele českého designu je i krucifix, který je v něm zavěšen. V boční kapli stojí oltář s obrazem Umučení sv. Vavřince od J. C. Monna 1693. Na stropě sakristie se nalézá freska z roku 1735, na níž sv. Vojtěch ukazuje směrem k pohanům pálícím posvátné ohně, zatímco sám již drží v rukou model kostela.

Kostel je Starokatolické církvi v ČR pronajat za symbolický obnos hlavním městem Praha od roku 1994. Hned následujícího roku se stal starokatolickou katedrálou. V bezprostřední blízkosti kostela se nachází několik drobných sakrálních staveb. První je kaple Kalvárie (dříve označovaná jako sv. Kříže), nevelká stavba obdélníkového půdorysu dokončená roku 1737. Uvnitř se nalézá sousoší Kalvárie a Kristův žalář. Její barokní štít zdobí sgrafita se Zmrtvýchvstáním Krista provedená roku 1936 J. Riedlem podle staršího návrhu Mikoláše Alše z roku 1898. Druhá kaple je zasvěcená památce Božího hrobu. Stojí poblíž zrcadlového bludiště a pochází z roku 1732, kdy vznikla díky již zmiňovanému duchovnímu Saatzerovi. Její půdorys připomíná chrám Božího hrobu v Jeruzalémě, který se stal inspirací pro řadu barokních kaplí tohoto zasvěcení. Obě kaple byly obnoveny roku 1884. Saatzer se podílel také na vzniku křížové cesty. Roku 1733 zde slavil vůbec první pobožnost křížové cesty u nás. Devátého června 1739 papež Kliment XII. její každoroční slavení nejen schválil, ale nadál příslušnými odpustky. Svůj dnešní vzhled dostala petřínská křížová cesta až ve století devatenáctém, kdy byla její starší zchátralá verze zbořena. Nahradilo ji dnešních čtrnáct zastavení, vymalovaných dle návrhu profesora vídeňské Akademie výtvarných umění Josefa Führicha (1838). Venkovní fresková malba ovšem v našem prostředí velmi trpí, a tak musely být malby obnoveny již roku 1884 Jakubem Schikanederem.